Červenec 2018

Upřímnost

20. července 2018 v 20:35 Na slovíčko
Asi jedna z věcí, která dost lidem chybí. Nebo možná ta kuráž, být upřímný.
Proč zrovna o tomhle chci teď mluvit? Není to ani pár hodin, co jsem vedla rozhovor se svoji kamarádkou. Znáte to. Sedíte asi tak hodiny nad hrnkem s kávou a žvatláte o životě. A pak to nějak přišlo. Povídaly jsme si o tom, jak jsme někdy musely čelit dost nepříjemným věcem a bylo dost těžký říct napřímo, co si myslíme, přejeme, chceme...
Někdy mi příjde, že co se kladných věcí týče, tak jsme upřímní až moc. Jsme nadšeni, těší nás to a rádi o tom mluvíme. To dokáže asi skoro každý. Proč ale v těch těžších a nepříjemných záležitostech upřímní nedokážeme být? Proč prostě narovinu neřeknem: ,,Tohle já nechci." A namísto toho kroužíme a říkáme něco ve stylu ,,Jak myslíš, já se přizpůsobím." Nebo proč prostě když uděláme chybu, tak neřekneme ,,Mrzí mě to, ale já to udělal(a)." Proč?
Víte já asi přetrpěla dost. A pak jsem začala trpět i to, že lidé v mém okolí nebyli upřímní. Někdo proto, že mi nechtěl ublížit. Někdo proto, že se bál mé reakce. A někdo, protože je prostě hajzl (pardon). Problém je, že se to nedá trpět dál. A až dneska po tom rozhovoru jsem si uvědomila, že ani já jsem nebyla upřímná. Nebyla jsem upřímná sama k sobě. Sere mě to. Hrozně. Sere mě, jak mi lhala do očí. Jak řekla jen půl pravdy, jen aby měla "klid" na duši. A přitom stačilo jen říct ,,Anni sorry, já to posrala." Nic víc. Jen pravou pravdu.

Ann.